info@seberizenevzdelavani.cz

Znevýhodněné děti, trauma aneb Odpovídá povinná školní docházka potřebám dětí? | #01

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on telegram
Jak vzniká znevýhodnění a co je to trauma?

Žijí mezi námi mladí lidé, kteří nemají možnost naplňovat své potřeby. Říká se jim „znevýhodněné děti“. [1]

Jejich znevýhodnění spočívá především v tom, že postrádají blízké pečující osoby nebo žijí s lidmi, kteří z rozmanitých příčin nejsou schopni na jejich potřeby odpovídat. [2] Děti reagují na tíživé události různě. Reakcí některých dětí na nelehké události bývá trauma. Pokud vyrůstají v ne-bezpečném prostředí, chybí jim zkušenosti i inspirace k nápodobě, učí se spíše nevnímat své potřeby za cenu stále hlubšího narušení sebeobrazu, sebeúcty, důvěry v bezpečný svět i v blízkost s lidmi. [3]

Děti potřebují prožívat opakovanou pozitivní zkušenost se světem a s lidmi.

Byla jsem dítě ohrožené sociálním znevýhodněním. Rodiče mě opustili, žila jsem s prarodiči. Krmili mě, šatili. Trestali mě odpíráním komunikace. Děda mě surově bil. Byla jsem svědkem domácího násilí. Věřím, že o mě pečovali, jak v daný okamžik nejlépe dokázali.

Navštěvovala jsem výchovně vzdělávací instituce. Nejprve jesle od šesti měsíců do dvou let. Předškolní zařízení do šesti let a od šesti let základní školu. Trávila jsem tak život od raních hodin do pozdního odpoledne. Usídlil se ve mně pocit opuštění.

Pro mě tu měla být povinná školní docházka, aby mě ochránila před znevýhodněním a umožnila mi vymanit se z propadu sociálním sítem v rámci společného vzdělávání. Nestalo se.

Škola byla místem, kde také nebylo možné si potřeby naplňovat. Bylo zjevné, že lidé kolem mě nevěří v mou schopnost činit dobrá rozhodnutí a učit se vše potřebné pro život. Vnímala jsem, že mě dospělí nevnímají. Nevšímali si projevů mých pocitů nebo je neuznávali. Proto jsem neměla možnost na vlastní kůži prožít, že mě respektují. Potřeba blízkosti ve vztazích vzala za své.

Cítila jsem strach, bezmoc, smutek, ztrátu motivace k učení, hluboké osamění a beznaděj. Měla jsem dojem, že to bude trvat věčně. Den za dnem jsem se soustředila na jediné, přežít. Neměla jsem žádné vyhlídky a žádné plány. Bylo o mě ve všech oblastech života postaráno. Jak bych mohla plánovat a k čemu by to bylo? Život pro mě postrádal smysl, protože jsem neměla možnost, mu vlastní smysl dát. Jen vydržet do doby, kdy budu moct skončit se školou, odejít z domova.Můj odchod z domova na ulici na sebe nenechal dlouho čekat. Ve čtrnácti letech jsem zanevřela na „rodinu a učení“. Tak jsem to tehdy vnímala.

Později jsem nabyla poznání, že jsem neopustila blízké. Opustila jsem ty, kteří mě zraňovali. Nezanevřela jsem na vzdělávání jako takové, ale na systém školství, který mi neposkytoval bezpečné a podnětné prostředí pro život. Uvědomila jsem si, že učení není totéž co školní výuka, školní práce a školní docházka. Rozhodla jsem se pro blízkost s lidmi, dobrovolnou spolupráci, vzájemnost a péči.

Ale to bylo až pak. Na ulici se mi přihodila velká věc. Měla jsem strach, že po mně vyhlásí pátrání a odvedou zpět nebo umístí do dětského domova. Nestalo se. Nikdo mě nepostrádal. Protloukala jsem se, jak se dalo. Čas běžel a já začala objevovat vnitřní motivaci k životu. Najednou nebyl nikdo, kdo by o mně rozhodoval. Mohla jsem konečně plánovat, učit se rozhodovat – mít zodpovědnost.

Práva dětí; Pomoc a ochrana, nebo nástroj systémového systematického znevýhodnění dospívajících?

Tehdy mi došlo, s jakými důsledky právních norem se děti potýkají. Namísto ochrany a podpory jsou současně také nástrojem společnosti pro systematickou a systémovou diskriminaci dospívajících.

Bylo mi 14 let, žila jsem na ulici. Neměla jsem legální možnost žít jinak a jinde než tam, odkud jsem odešla. Nebyla jsem k tomu z pohledu zákona způsobilá. Další z možností byl život v instituci, v dětském domově do osmnácti let.

Neměla jsem legální možnost uzavřít pracovní ani nájemní smlouvu. Našli se lidé, kteří mi dali práci „na černo“. I tací, kteří pro mě svým jménem uzavřeli nájemní smlouvu, abych měla kde bydlet.

Zatímco institucionální prosazovaní dětských práv způsobovalo mé sociální znevýhodnění a ohrožovalo mě propadem na dno společnosti, lidi (jen o pár let starší) mě zaměstnali a ubytovali, přestože tím riskovali konflikt se zákonem. Umožnili mi žít důstojný život. Byli to hrdinové mého dětství.

Brzy po dovršení plnoletosti jsem při zaměstnání začala studovat a následně podnikat. Zamilovala jsem si ekonomii, psychologii, neurovědy… a vzdělávání. Přála jsem si podporovat „děti ulice“.

 

 

Část 2 | Část 3 | Část 4| Část 5

 


 

[1] Základní potřeby
Článek Patří koncept lidských práv do rukou států?
[2] Sociální znevýhodnění, definice
[3] Děti a trauma
[4] Školský zákon, Část 3, Hlava I, § 36 Plnění povinnosti školní docházky
[5] Standardy kvality poskytování sociálních služeb, Nízkoprahová zařízení, zásady a principy
[6] Koncept Inkluzivního Sociálně Vzdělávacího Centra (ISVC)
[7] Trestní zákoník, Část druhá, Hlava IV, § 201 Ohrožování výchovy dítěte
[8] Metody sociální práce
[9] Tematická zpráva – Dopady povinného předškolního vzdělávání
[10] Rozhovor s Ondřejem Andrysem, náměstkem ústředního školního inspektora ČŠI o dopadech zavedení povinné docházky v předškolním ročníku mateřských škol.
[11] Závěry ze šetření o dopadech povinného předškolního ročníku mezi učitelkami MŠ a rodiči dětí ohrožených sociálním vyloučením
[12] Self-determination theory a vnitřní motivace Ryan, Deci
[13] Motivace, teorie a definice
[14] Sebeřízené vzdělávání a vnitřní motivace, výzkum a zdroje

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on telegram