Povinná školní docházka může paradoxně představovat překážku k dosažení plnohodnotné gramotnosti. Tento fenomén může přispívat k prohlubování sociálních rozdílů, znevýhodnění a dokonce i sociálnímu vyloučení.
Děti, které jsou povinny navštěvovat konvenční školy, často ztrácí svou vnitřní motivaci k učení a zkoumání světa. Důvodem je, že nemají dostatek příležitostí pro svobodné, tedy autonomní naplňování bio-psycho-sociálních potřeb. Vzdělávací systém, který se vyznačuje převládající jednotnou výukou, jim často neumožňuje rozvíjet své individuální schopnosti a zájmy. Děti jsou nuceny osvojovat si jednotné kurikulum v prostředí, kde jsou sociální vazby často uměle vytvořené. Homogenní, přibližně vrstevnická skupina a několik dospělých v rolích zaměstnanců škol. Tímto způsobem je jim odepřena možnost volné hry, budování skutečných vztahů na základě vlastní volby a učení se v reálném prostředí.
Jak tedy povinná školní docházka připravuje znevýhodněné děti na další fáze života?
Znevýhodněné děti často žijí ve složitých životních podmínkách. Ve školním prostředí se stávají častěji oběťmi šikany a jsou terčem kritiky ze strany učitelů. Jsou jim obvykle diagnostikovány některé nebo více specifických poruch učení. Od raného věku jsou stigmatizovány a často jsou léčeny medikamenty s cílem přizpůsobit je školním podmínkám. Tato situace je důsledkem systému, který nebere dostatečně v úvahu individuální potřeby a schopnosti každého dítěte.
Vězeňský výzkum v Čechách. – Chování odráží naplněné, nebo naopak nenaplněné potřeby dětí a dospělých
Pro dokreslení jsou zajímavé výstupy výkumu z vězeňského prostředí (Kejřová 2013). Jedním z nich je, že mezi vězni je výskyt dyslexie až 34%. V dotazníkovém šetření vězni s dyslexií mnohem častěji uváděli, že byli napravováni, tedy dlouhodobě nuceni ke čtení a psaní. Někteří autoři předpokládají, že časná čtenářská gramotnost, respektive nucení dospívajících do čtení, může brzdit jiné aspekty kognitivního vývoje dětí (Pearce, 2019). V kontextu soudobého poznání o působení dlouhodobého intenzivního stresu jsou tyto předpoklady a jejich další zkoumání na místě.
Pomáháme a chráníme, nebo diskriminujeme a znevýhodňujeme.
Na tomto místě bych znovu ráda zdůraznila, že mé texty a návrhy nevznikají v duchu kritiky a odsouzení, ale s cílem přispět k obohacení naší
společné diskuse. Cítím hluboký respekt k práci, kterou vy, tvůrci politik, zástupci rozmanitých organizací, učitelé a poskytovatelé vzdělavacích i ostatních služeb a vaše kolegyně a kolegové odvádíte, a k úsilí, které vkládáte do zkvalitnění vzdělávacího systému. Současně je pro mě důležitý dialog o tom, s čím se setkávám.
Tedy také o tom, že některé rodiny se mohou cítit zatížené, když se snaží podporovat své děti v jejich vzdělávací cestě. Toto může být způsobeno různými faktory, včetně tlaku institucí na rodiče, aby zajistili pravidelnou docházku svých dětí do školy a jejich akademický úspěch.
V některých případech mohou být rodinám nařízeny vzdělávací a sociální služby, ať už jsou pro ně vhodné nebo ne, pod hrozbou trestů. V extrémních situacích mohou být děti dokonce odebrány a umístěny do ústavní péče. Tato situace může způsobit, že rodina má potíže s přijetím dítěte, které je považováno za zdroj problémů. Toto nepřijetí se může projevit i ve školním kolektivu a ve státní správě, což může vést k tomu, že se děti cítí nepřijaté, znevýhodněné a vyloučené.
Oficiálně se tvrdí, že žádné dítě neopouští základní školu v České republice negramotné. Avšak realita může být taková, že mnoho dětí může opustit školní systém po devátém ročníku základní školy bez dostatečného vzdělání. To může být způsobeno nejen tím, že vzdělání není totožné se školní prací a tím, že není možné způsobit druhému vzdělání, pokud nechce, ale také tím, že žáci, kteří neprospějí, mohou opakovat ročník pouze jednou. Poté postoupí do dalšího ročníku, ať prospějí, nebo ne.
Můžeme si myslet, že je o znevýhodněné děti postaráno, ale ve skutečnosti se jedná spíše o alibi naší neochoty osobně o ně pečovat.
Co tedy skutečně vytváří polaritu a rozevírající se nůžky mezi sociálními skupinami lidí? Co způsobuje znevýhodnění a vyloučení?
Některé neziskové organizace v České republice a nyní také zástupci tvůrců legislativ uvažují o tom, že by prosadily prodloužení povinné školní docházky. Jeden z návrhu je zkrácení docházky na základní na 8 let a přidání dvou povinných na střední škole. Od roku 2017 se stalo povinností pětiletých dětí předškolní vzdělávání.
Analýza povinného předškolního vzdělávání České školní inspekce nicméně hovoří o neefektivitě tohoto legislativního opatření a vyzdvihuje:
„Do předškolního vzdělávání se nepodařilo zapojit všechny děti, pro které byl poslední školní rok povinný (zhruba 3 % dětí z populačního ročníku). Často jde právě o děti, pro něž by bylo předškolní vzdělávání nejvíce přínosné, protože pochází ze sociálně a ekonomicky znevýhodněného prostředí, které na jejich potřeby v oblasti vzdělávání nedokáže adekvátně reagovat.“
Člověk v tísni, o. p. s., naopak doporučuje: „… jeden rok nestačí: Ukázalo se, že v průběhu jednoho školního roku nelze dohnat hendikepy těchto dětí zejména v oblasti kognitivního vývoje. Dle učitelek MŠ jsou podpůrná opatření účinná pouze v případě, že dítě navštěvuje zařízení předškolní výchovy déle než jeden rok, a pokud možno pravidelně.“ [11]
NABÍDKA NÁVRHŮ NA MOŽNÉ ZMĚNY PRAXE
Sdílím potřebu chránit děti před zanedbáváním. Je pro mě důležitá i potřeba vzdělání. Přeji si nalézat řešení, která budou skutečně odpovídat potřebám dětí a jejich rodin.
Poskytované služby a jejich dostupnost jsou základním pilířem účelně sebeřízené společnosti. Zásadním prvkem pro podporu změny je individuální odpovědnost každého člověka za různé aspekty svého života, včetně sociálního prostředí. To také zahrnuje aktivní účast na rehabilitaci znevýhodněných dětí.
Chtěla bych se podělit o praxi, která se mi osvědčila:
- Důvěřuji v schopnost dětí učit se vše, co potřebují k životu.
- Podporuji samostatnost dětí ve všech oblastech života.
- Naslouchám dětem a věnuji jim pozornost.
- Jsem si vědoma, že moje starosti o vzdělání a blaho dětí mě neopravňují k ovládání dětí.
- Prosazují autentické rozhovory o jakýchkoli tématech bez cenzury a tabuizace.
- Besedujeme o možných způsobech učení, vnitřní motivaci, životních aspiracích a sebeurčení.
- Ptám se dětí, jak se cítí, co potřebují, co je baví.
- Respektuji důstojnost dětí a také jejich limity.
KDO JE ZODPOVĚDNÝ ZA VZDĚLÁVÁNÍ
Otázka zodpovědnosti za vzdělávání dětí je klíčová. Především jsou to děti samotné, které budou řešit důsledky svého vzdělávání. Myslím, že pokud komu náleží řešení důsledků, nese také zodpovědnost.
Děti a mladí lidé jsou motivováni využívat služby, které jim umožňují cítit sebeúčinnost (self–efficacy). Domnívám se, že osobní učinnost je klíčová pro motivaci k dalšímu osobnímu růstu a celoživotnímu vzdělávání. [12] [13]
Musela jsem přijmout skutečnost, že jedinou vždy přítomnou jistotou v životě je změna a z ní plynoucí nejistota, že neexistuje zázračná metoda nebo „zkratka“ vedoucí ke štěstí všech dětí za všech okolností. Věřím, že historie nás naučila, že může být dokonce škodlivé, pokud si vytkneme za cíl blaho všech za každou cenu. Pokrok může přinést osobní nasazení a celoživotní péče každého jednotlivého člověka o sebe a své bio-psycho-sociální prostředí.
Mým přáním je, aby lidé měli možnost nabízet a využívat rozmanité vzdělávací příležitosti.
Jsem spoluautorkou otevřeného dopisu vládě a Parlamentu ČR, s názvem „Šance pro vzdělávání“. Najdete jej na tomto webu. Pokud souhlasíte, můžete připojit svůj podpis.
Přestala jsem se snažit o změnu legislativy, protože jsem zastáncem nenásilí a dobrovolnosti. Jakákoliv změna legislativy může znevýhodnit jednotlivce a skupiny lidí na úkor ostatních. Pro mě by bylo spravedlivé, kdyby nikdo neměl privilegium naplňovat si potřeby na úkor ostatních prostřednictvím státní moci. Považuji za nebezpečné, že moc nad vzděláváním lidí mají tvůrci legislativy. Historie a současnost nám ukazují rizika spojená s tímto privilegiem.
Koncept inkluzivního sociálně vzdělávacího centra si můžete přečíst tady.
Část 2 | Rozpor sociálních služeb a školského systému
Část 3 | Koncept sociálně vzdělávacích služeb
Část 4 | Financování, rovný přístup a spravedlnost
Zdroje:
Koncept inkluzivního sociálně vzdělávacího centra (ISVC) https://seberizenevzdelavani.cz/koncept_isvc.pdf
Sebeřízené vzdělávání zdroje a výzkum na webu Aliance pro sebeřízené vzdělávání
Gray Peter, Důkaz, že sebeřízené vzdělávání funguje. Praha, Nakladatelství Pupenec, 2023
[1] Joseph Spinazzola, Bessel van der Kolk a Julian D. Ford, Developmental Trauma Disorder: A Legacy of Attachment Trauma in Victimized Children, 2021
Více než stovka zdrojů na téma vývojové trauma a PTSD, publikace výzkumů, studie https://en.wikipedia.org/wiki/Psychological_trauma
[2] Deci, EL Účinky externě zprostředkovaných odměn na vnitřní motivaci. Časopis osobnosti a sociální psychologie. 1971; 18: 105-115.
Deci, EL, & Ryan, RM Jiskrová motivace a sebeurčení v lidském chování. New York: Plenum; 1985.
Deci, EL, & Ryan, RM „Co“ a „proč“ cílů: Lidské potřeby a sebeurčení chování. Psychologické vyšetření. 2000; 11: 227-268.
Deci, ED, & Ryan, RM Příručka výzkumu sebeurčení. New York: Univerzita Rochester Press; 2002.
Ryan, RM, & Deci, EL (2000). Teorie sebeurčení a usnadňování vnitřní motivace, společenského rozvoje a blahobytu. American Psychologist, 2000 ; 55: 68-78.
[3] A cross-cultural analysis of autonomy in education: A self-determination theory perspective, Valery I. Chirkov, 2009.
[4] Zde jsou desítky zdrojů, výzkumů, publikací o tom, co umožňuje a brání osobní účinnosti https://cs.wikipedia.org/wiki/Self-efficacy
[5] Stanley Milgram (2004). Obedience to Authority: An Experimental View. New York: HarperCollins.
Stanley Milgram (1992) (edited by John Sabini and Maury Silver). The Individual in a Social World: Essays and Experiments. Second Edition. New York: McGraw-Hill.
Stanley Milgram (1963). Behavioral study of obedience. Journal of Abnormal and Social Psychology, Vol. 67, pp. 371-378.
Blass, T. (2004). The Man Who Shocked the World: The Life and Legacy of Stanley Milgram. New York, NY: Basic Books.
[6] Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, Standardy kvality sociálních služeb https://www.mpsv.cz/standardy-kvality-socialnich-sluzeb
[7] Web ASV https://www.seberizenevzdelavani.cz
[8] Respektovat a být respektován, Nováčková a Nevolová (2020), ISBN: 978-80-87917-50-3
[9] Oxford Research Encyclopedia of Education, Peter Gray, Self-Directed Education—Unschooling and Democratic Schooling (2017) https://cdn2.psychologytoday.com/assets/self-directed_ed.-published.pdf
[10] Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, Metody sociální práce
https://www.mpsv.cz/documents/20142/1864403/mpsv_prirucka+praxe+soc+prace_NET.PDF/
[11] Odbor sociální péče o dítě ČR, Metody sociální práce https://www.ospod.cz/informace/metody-socialni-prace/
Definice a zásady poskytování služeb nízkoprahových center v ČR https://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%ADzkoprahov%C3%A9_za%C5%99%C3%ADzen%C3%AD
