info@seberizenevzdelavani.cz

Znevýhodněné děti, trauma aneb Odpovídá povinná školní docházka potřebám dětí? | #05

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on telegram
Povinná školní docházka jako překážka k dosažení gramotnosti, způsobující rozevírání nůžek mezi sociálními skupinami, znevýhodnění a sociální vyloučení?

Děti povinné školní docházkou do konvenčních škol často ztrácí vnitřní motivaci učit se, zkoumat svět, protože nemají možnost objevovat volně. Čerpají vzdělávací služby s převládající frontální výukou. Osvojují si jednotné povinné kurikulum v prostředích s uměle vytvořenými sociálními vazbami. Maldým lidem schází volná hra, skutečné vztahy, podněty k učení v reálném prostředí.

Jak tedy právě znevýhodněné děti vybavuje povinná školní docházka do dalších fází života?

Znevýhodněné děti žijí ve složitých životních podmínkách. Ve škole bývají častěji oběťmi šikany, terčem kritiky ze strany učitelů.

Mívají diagnostikovány specifické poruchy učení. Od raného věku bývají stigmatizovány a často také medikovány s cílem přizpůsobit je školním podmínkám.

Pro vlastní rodinu se stávají přítěží právě proto, že jejich příbuzní bývají institucemi trestáni za neschopnost donutit je k docházce do škol a ve školách prospívat.

Těmto rodinám může být nařízeno čerpat vzdělávací a sociální služby (ať jsou pro ně vhodné, nebo ne) pod pohrůžkami trestů. V krajním případě mohou být děti odebrány do ústavní péče. Rodina s takovou zátěží děti často stěží přijímá. Jsou pro ni zdrojem potíží. Ani kolektiv ve škole je nepřijímá, ani státní správa ne. Samy děti se pak často cítí nepřijaté, znevýhodněné a vyloučené.

Oficiálně ze základních škol v ČR nevycházejí negramotní. Realita je však taková, že mnoho dětí může systém školství do devátého ročníku základní školy posunout nevzdělaných. Nejen proto, že vzdělání není totéž co školní práce, ale také proto, že žáci, kteří neprospějí, mohou opakovat ročník pouze jednou. Pak postoupí do dalšího ročníku, ať prospějí, nebo ne.

Můžeme si myslet, že je o znevýhodněné děti postaráno, ale ve skutečnosti se jedná spíše o alibi naší neochoty osobně o ně pečovat.

 

Co tedy skutečně vytváří rozevírající se nůžky mezi sociálními skupinami lidí? Co způsobuje znevýhodnění a vyloučení?

Některé tuzemské neziskové organizace uvažují o tom, že by prosadily prodloužení povinné školní docházky z devítileté na jedenáctiletou, respektive z desetileté na dvanáctiletou, protože od roku 2017 se stalo povinností pětiletých dětí předškolní vzdělávání.

Analýza povinného předškolního vzdělávání České školní inspekce nicméně hovoří o neefektivitě tohoto legislativního opatření a vyzdvihuje:

„Do předškolního vzdělávání se nepodařilo zapojit všechny děti, pro které byl poslední školní rok povinný (zhruba 3 % dětí z populačního ročníku). Často jde právě o děti, pro něž by bylo předškolní vzdělávání nejvíce přínosné, protože pochází ze sociálně a ekonomicky znevýhodněného prostředí, které na jejich potřeby v oblasti vzdělávání nedokáže adekvátně reagovat.“ [9] [10]

Člověk v tísni, o. p. s., naopak doporučuje: „… jeden rok nestačí: Ukázalo se, že v průběhu jednoho školního roku nelze dohnat hendikepy těchto dětí zejména v oblasti kognitivního vývoje. Dle učitelek MŠ jsou podpůrná opatření účinná pouze v případě, že dítě navštěvuje zařízení předškolní výchovy déle než jeden rok, a pokud možno pravidelně.“ [11]

Sdílím potřebu chránit děti před zanedbáváním. Je pro mě důležitá i potřeba vzdělání. Přeji si však nalézat řešení, která budou skutečně odpovídat potřebám dětí a jejich rodin.

Kvalita poskytovaných služeb a jejich dostupnost.

Nutnými předpoklady změny jsou osobní odpovědnost lidí za všechny oblasti svého života včetně sociálního prostředí. Tedy také osobní účast na rehabilitaci znevýhodněných dětí.

Osvědčila se mi tato praxe:

  • Důvěra ve schopnost dětí učit se vše potřebné, co potřebují k životu.
  • Dopustit sebeřízení dětí ve všech oblastech života.
  • Podpora dospívajících v sebeřízení.
  • Pochopení, že každé chování má příčinu v nenaplněné či naplněné potřebě.
  • Naslouchání. Být s dětmi, věnovat jim pozornost.
  • Uvědomění, že dospělost ani obava o vzdělání a blaho dětí mě neopravňuje k ovládání dětí.
  • Otevřená komunikace. Autentické rozhovory o jakýchkoli tématech bez cenzury a tabuizace.
  • Besedování o možných způsobech učení a vnitřní motivaci.
  • Ptát se dětí, co cítí, co potřebují, co je baví.
  • Respekt k důstojnosti dětí. Tedy také respekt k limitům dětí.
Kdo je zodpovědný za vzdělávání dětí?

Jsou to především děti samotné, kdo bude řešit důsledky svého vzdělávání. Komu náleží řešení důsledků, nese zodpovědnost, nebo ne?

Děti a mladí lidé mají zájem využívat služby umožňující vnímat osobní účinnost (self–efficacy). Domnívám se, že sebeúčinnost je esenciální pro motivaci k dalšímu osobnostnímu růstu, k celoživotnímu vzdělávání.

[12] [13]

Žádnou zázračnou metodu, „zkratku“ vedoucí ke štěstí všech dětí za všech okolností neznám. Přijala jsem skutečnost, že neexistuje.

Pokrok může umožnit osobní nasazení, celoživotní péče každého jednotlivého člověka o sebe sama, o své sociální prostředí.

Přeji si, aby lidé měli možnost nabízet a využívat rozmanité vzdělávací příležitosti.

Jsem spoluautorkou otevřeného dopisu vládě a Parlamentu ČR, Šance pro vzdělávání. Zde je odkaz na web. Tady můžete připojit svůj podpis.

Od dalšího snažení v oblasti změny legislativy jsem upustila. Jsem totiž zastáncem nenásilí a dobrovolnosti. Jakákoliv změna legislativy může způsobit znevýhodnění jednotlivců a skupin lidí na úkor ostatních. Spravedlivé by pro mě bylo, pokud by nikdo neměl privilegium naplňovat si potřeby na úkor ostatních prostřednictvím mocenského státního monopolu. Je pro mě ne-bezpečné, že moc nad vzděláváním lidí mají tvůrci legislativ. Historie i současnost jsou plné důkazů o tom, jaká rizika jsou spojena s tímto privilegiem.

 

 

Část 1 | Část 2 | Část 3 | Část 4

 


 

[1] Základní potřeby
Článek Patří koncept lidských práv do rukou států?
[2] Sociální znevýhodnění, definice
[3] Děti a trauma
[4] Školský zákon, Část 3, Hlava I, § 36 Plnění povinnosti školní docházky
[5] Standardy kvality poskytování sociálních služeb, Nízkoprahová zařízení, zásady a principy
[6] Koncept Inkluzivního Sociálně Vzdělávacího Centra (ISVC)
[7] Trestní zákoník, Část druhá, Hlava IV, § 201 Ohrožování výchovy dítěte
[8] Metody sociální práce
[9] Tematická zpráva – Dopady povinného předškolního vzdělávání
[10] Rozhovor s Ondřejem Andrysem, náměstkem ústředního školního inspektora ČŠI o dopadech zavedení povinné docházky v předškolním ročníku mateřských škol.
[11] Závěry ze šetření o dopadech povinného předškolního ročníku mezi učitelkami MŠ a rodiči dětí ohrožených sociálním vyloučením
[12] Self-determination theory a vnitřní motivace Ryan, Deci
[13] Motivace, teorie a definice
[14] Sebeřízené vzdělávání a vnitřní motivace, výzkum a zdroje

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on telegram