Co tedy můžeme nabízet namísto povinné školní docházky?
Koncept sociálně vzdělávacích služeb na principech vycházejících ze standardů kvality sociálních služeb, poznatcích z neurověd o fungování mozku v procesu učení a z konceptu potřeb, resp. efektivních strategií naplňování potřeb. Proč?
Protože lidé se učí mimo jiné nápodobou. Děti jsou lidé. Učí se vztahovat k ostatním z přístupu vůči sobě. Vychováváme tím, jak se k nim a k sobě navzájem chováme. Nejen tím, co jim říkáme, že je správné. Chápeme-li, co je respekt, umíme-li o respektu hovořit, neznamená to ještě, že jsme v každodenním životě schopni respektující komunikace. Jenže právě prostřednictvím nenásilné respektující komunikace se respekt projevuje. Vždyť co je láska bez respektu? [6]
Východiska sebeřízeného vzdělávání
- Svobodné rozhodování – respekt k důstojnosti člověka – kdo se vzdělává, rozhoduje o způsobu a obsahu vzdělávání. Volí si z dobrovolné nabídky služeb. Rozhoduje o jejich změně a ukončení, volí si vlastní cíle (nejen) vzdělávání, jakož i způsob vyhodnocení vzdělávání.
- Dobrovolnost – všechny služby jsou poskytovány se souhlasem.
- Individuální přístup – nabídka podpory vzdělávajících se v sebeřízení – v samostatném naplňování bio-psycho-sociálních potřeb.
- Respekt k důstojnosti – uznání pocitů a potřeb, respekt k volbě způsobů naplňování potřeb.
- Volná hra – jako účinný způsob učení.
- Rozmanité prostředí – svět je rozmanitým prostředím. Příroda, nástroje soudobé kultury, místa ke sdílení praxe a zdrojů.
- Role dospělých v procesu sebeřízeného vzdělávání je rolí inspirace. Dospělí jsou vzory k nápodobě svým osobnostním rozvojem.
Jaká je role dospělých v prostředích umožňujících sebeřízené vzdělávání?
- Sebeřízené vzdělávání neznamená učení bez přítomnosti dalších osob, ale bez donucení, kontroly a hodnocení.
- Role dospělých spočívá především v inspiraci vlastním osobnostním rozvojem.
- Otevřeně s dospívajícími sdílí zkušenosti a znalosti, komunikují o vlastních pocitech a potřebách.
- Učí nápodobou účinným životním strategiím, respektující komunikaci: Jsou k dispozici, když je děti potřebují. Nenutí, nekontrolují, nehodnotí. Poskytují vyžádanou zpětnou vazbu.
- Podporují děti v používání nástrojů soudobé kultury, aby se je děti měly možnost naučit používat.
- Dospělí jsou s dětmi v autentických blízkých vztazích, protože když dospělí odpovídají na potřeby dětí, ti se z takového jednání vůči sobě učí porozumět svým potřebám, empatii a péči o potřeby ostatních, sebeúctě i respektu.
Povinná školní docházka je jako svržení atomové pumy na komára. Dětem ohroženým sociálním znevýhodněním můžeme pomáhat jiným způsobem. Pojďme namísto plošného vymáhání povinné školní docházky použít „cílený laser“.
Služby namísto povinné školní docházky.
Sociální práce se rozvíjí od nepaměti. Počátky sociální práce, jak ji známe dnes, se datují do středověku. Nabízeli ji jednotlivci, skupiny, organizace, instituce. Byla financována přímou platbou uživatlů služeb, donory, církvemi, z veřejných sbírek. Stejně jako vzdělávání.
Existují metody sociální práce umožňující vyhledávání ohrožených dětí, tzv. depistáž – aktivní vyhledávání potenciálních klientů ohrožených nepříznivou sociální situací. Také poradenství, sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, video-trénink interakcí, nízkoprahová denní centra pro děti a mládež, tísňová péče, raná péče, pečovatelské a asistenční služby, domy na půl cesty, kontaktní centra, krizová pomoc, intervenční centra, terénní programy, sociální rehabilitace a další.
Poskytovatelé sociálních služeb nabízejí pestrou nabídku služeb. Tyto služby poskytuje stát, např. prostřednictvím OSPOD a další vládní i nevládní organizace. [8]
Tyto služby budou lidem nabízeny i v případě dobrovolného vzdělávání. K tomu navíc navrhuji nabídku sociálně vzdělávacích služeb, které budou děti a mladí lidé využívat rádi. Takové služby mají potenciál stát se přirozeně inkluzivními. Domnívám se, že mají potenciál jak k inkluzi, tak stát se prevencí „dropoutů“ ze vzdělávacích institucí i „optoutu“ celoživotního vzdělávání.
Proto si ostatně lidé vytvářejí vlastní vzdělávací příležitosti, komunitní školy, skupiny domácích školáků. Povinná školní docházka a kurikulum nemají potenciál naplňovat potřeby všech lidí.
Sociálně vzdělávací služby lze nabízet namísto povinné školní docházky. Děti ohrožené zanedbáváním, znevýhodněním, sociálním vyloučením či trestnou činností můžeme chránit a rozvíjet účelněji. Aktivní péčí komunit, službami nabízejícími ochranu a podporu.
V další, 4. části, se podíváme na další širokou oblast a tou je financování vzdělávacích a sociálních služeb.
Část 1 | Část 2 | Část 4| Část 5
[1] Základní potřeby
Článek Patří koncept lidských práv do rukou států?
[2] Sociální znevýhodnění, definice
[3] Děti a trauma
[4] Školský zákon, Část 3, Hlava I, § 36 Plnění povinnosti školní docházky
[5] Standardy kvality poskytování sociálních služeb, Nízkoprahová zařízení, zásady a principy
[6] Koncept Inkluzivního Sociálně Vzdělávacího Centra (ISVC)
[7] Trestní zákoník, Část druhá, Hlava IV, § 201 Ohrožování výchovy dítěte
[8] Metody sociální práce
[9] Tematická zpráva – Dopady povinného předškolního vzdělávání
[10] Rozhovor s Ondřejem Andrysem, náměstkem ústředního školního inspektora ČŠI o dopadech zavedení povinné docházky v předškolním ročníku mateřských škol.
[11] Závěry ze šetření o dopadech povinného předškolního ročníku mezi učitelkami MŠ a rodiči dětí ohrožených sociálním vyloučením
[12] Self-determination theory a vnitřní motivace Ryan, Deci
[13] Motivace, teorie a definice
[14] Sebeřízené vzdělávání a vnitřní motivace, výzkum a zdroje