info@seberizenevzdelavani.cz

Znevýhodněné děti, trauma aneb Odpovídá povinná školní docházka potřebám dětí? | #04

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on telegram
Jak jinak financovat vzdělávací a sociální služby namísto přerozdělování státních dotací? Problémy dotačního financování sociálních a školských služeb a jejich projektových investic.

Pokud se organizace poskytující sociální i vzdělávací služby stávají zájmovými skupinami napojenými na veřejné finance a státní správu, existuje vždy riziko, že jejich financování i správa budou neefektivní.

Může docházet k plýtvání i zneužívání dotací, protože tyto subjekty neinvestují v rámci rozvoje své vlastní prostředky, když tyto získávají přerozdělováním z peněz daňových poplatníků. Ať hospodaří jakkoliv. Spekulativní jsou i efektivita, kvalita a její měření u takto financovaných služeb.

Často totiž legislativa definuje monopol na poskytovaní služeb, resp. služby prostřednictvím organizací poskytuje stát. Podmínky pro získání povolení k činnosti splní právě jen některé organizace.

Kde není konkurence, tam není dostatečný tlak na zvyšování kvality a efektivity služeb.

Pro mě je důležitá možnost dobrovolného financování. Když lidé volí mezi službami svými penězi, je tím spíš zaručena konkurence, resp. tlak na kvalitu služeb.

Spravedlnost pro všechny?

Potřeba spravedlivého a rovného zacházení nemá možnost být naplněna, když rodiče platí systém školství prostřednictvím daní, zatímco v něm nenacházejí způsob vzdělávání odpovídající potřebám jejich dětí. Rodiče nemají možnost vybrat si služby, které za své peníze podpoří. Nadto mnozí z rodičů financují ještě další vzdělávací příležitosti, které i sami pro své děti organizují.

Jako spravedlivé narovnání nevnímám ani návrh na rozdávání tzv. státních poukazů na vzdělávání (voucherů). Argumentem pro ně bývá možnost rodičů rozhodovat o penězích na vzdělávání dětí. Stát by však pravděpodobně podmínil výplatu kontrolou. Jsou poukazy skutečně použity na vzdělávání? Odpověď na tuto otázku vyžaduje definici vzdělávání. Co to je „vzdělávání“? Kdo a jak jej smí poskytovat? Je tedy možné, že by naopak došlo k zúžení dnešních legislativních možností. A pak… Co daňoví poplatníci, kteří by si přáli poukazy na služby ve zdravotnictví, v zemědělství, v dopravě? Jak by byly naplněny jejich potřeby spravedlnosti a rovného zacházení? A co teprve fakt, že ke službám nemají bez zákonných zástupců přístup samotné děti. Je spravedlivé, že děti si nemají možnost vybrat způsob vzdělávání ani školu, pokud jim na výběr nedají dospělí?

Je spravedlivé, jsou-li rodiny trestány, dokonce kriminalizovány, nedonutí-li děti ke školní docházce do prostředí, kde se trápí? Domnívám se, že v takových případech jsou děti trestány nejen vyšší mírou znevýhodnění, ale současně mohou být ohroženy chudobou, když jejich rodiče dostanou méně peněz na sociálních dávkách, na kterých je sociální politiky učinily závislými. [7]

Skutečně spravedlivé by bylo, kdyby se všichni občané do jednoho konsensuálně dohodli na definicích, cílech, formách i obsazích a financování vzdělávání. To se ale s největší pravděpodobností v blízké budoucnosti (já osobně si myslím, že nikdy) nestane. Proto se nemohu zbavit dojmu, že jediným spravedlivým postupem by bylo dobrovolné financování i volitelné vzdělávání. Nechat peníze v rukou lidí. Umožnit jim volit svými penězmi na jejich životní (tedy také vzdělávací) cestě.

Jak naložit s obavami o vzdělávání nejchudších a nemotivovaných?

Mimochodem, četli jste knihu The Beautiful Tree: A Personal Journey Into how the World’s Poorest People are Educating Themselves? Napsal ji James Nicholas Tooley, profesor podnikání ve vzdělávání a vzdělávací politiky na Buckinghamské univerzitě.

V knize Tooley dokumentuje své překvapivé zjištění, že soukromé školy poskytují kvalitní vzdělání milionům chudých dětí v rozvojovém světě.

Zatímco rozvojoví experti trvají na tom, že cesta z chudoby vede přes investice do veřejných škol, autor na základě svých terénních výzkumů v Indii, Číně a Africe tvrdí, že chudé vzdělávají drobní podnikatelé.

V jednom indickém regionu navštěvuje soukromé školy 80 % městských a 30 % venkovských dětí; v čínské provincii Kan-su se v malých vesnicích nachází 586 soukromých škol, přestože se stát pyšní svým veřejným systémem.

Navzdory všeobecně přijímané moudrosti je skromné školné v soukromých školách pro většinu lidí dostupné a rodiče je považují za lepší než státní školy, které jsou často prolezlé korupcí a nekompetentností.

Tooley tvrdí, že na podporu těchto institucí by měly být investovány rozvojové fondy, a to prostřednictvím poukázek pro rodiče a mikrofinančních půjček školám.

„Autorův poutavý styl mění to, co by mohlo být suchou, i když překvapivou výzkumnou zprávou, v dojemné vyprávění o tom, jak chudí rodiče bojují proti velkým překážkám, aby svým dětem poskytli bohaté vzdělávací příležitosti.“, říká anotace.

 

Část 1 | Část 2 | Část 3 | Část 5

 


 

[1] Základní potřeby
Článek Patří koncept lidských práv do rukou států?
[2] Sociální znevýhodnění, definice
[3] Děti a trauma
[4] Školský zákon, Část 3, Hlava I, § 36 Plnění povinnosti školní docházky
[5] Standardy kvality poskytování sociálních služeb, Nízkoprahová zařízení, zásady a principy
[6] Koncept Inkluzivního Sociálně Vzdělávacího Centra (ISVC)
[7] Trestní zákoník, Část druhá, Hlava IV, § 201 Ohrožování výchovy dítěte
[8] Metody sociální práce
[9] Tematická zpráva – Dopady povinného předškolního vzdělávání
[10] Rozhovor s Ondřejem Andrysem, náměstkem ústředního školního inspektora ČŠI o dopadech zavedení povinné docházky v předškolním ročníku mateřských škol.
[11] Závěry ze šetření o dopadech povinného předškolního ročníku mezi učitelkami MŠ a rodiči dětí ohrožených sociálním vyloučením
[12] Self-determination theory a vnitřní motivace Ryan, Deci
[13] Motivace, teorie a definice
[14] Sebeřízené vzdělávání a vnitřní motivace, výzkum a zdroje

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on telegram