5#
Existují rodiny, které se neidentifikují s obsahem, formou ani cíli Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání (RVP ZV). Ne proto, že by nevěřily ve smysl učení – ale právě proto, že chápou vzdělávání jako něco hlubšího, osobního a živého, co nemůže být univerzálně předepsáno.
Co ale může taková rodina udělat, když jejich dítě dosahuje věku šesti let a vstupuje do období povinné školní docházky? Jaké mají zákonné možnosti? A co všechno musí podstoupit, pokud se rozhodnou jít jinou cestou než většina?
1. Individuální vzdělávání – loajalita namísto vzdělání a svobody?
V českém právním systému je umožněno plnit povinnou školní docházku jinou formou individuálního (domácího) vzdělávání. Nejde však o automatické právo – ale o možnost, o kterou musí rodič oficiálně žádat ze závažných důvodů a obhajovat:
- musí vybrat tzv. kmenovou školu, která s individuálním vzděláváním souhlasí,
- musí získat vyjádření z pedagogicko-psychologické poradny (PPP),
- dítě musí pravidelně 2x ročně docházet na přezkoušení z RVP, které je stejně závazné také po žáky v IV.
- v některých případech škola, PPP nebo školní inspekce vyžadují osobní pohovory, dotazníky, účast při přezkoušení nebo mapují výchovné prostředí v rodině.
Rodina tak musí věnovat značný čas, energii i duševní kapacitu systému, se kterým nesouzní. A to vše bez jistoty, že budou jejich rozhodnutí respektována.
2. Soukromé školy – (ne)dostupná alternativa
Rodiny mohou zvažovat také alternativní nebo soukromé školy – Ale:
- i tyto školy musí dodržovat RVP,
- podléhají inspekci, která hodnotí jejich soulad se státními normami,
- jsou finančně náročné a často kapacitně omezené.
Rodina tedy nemůže očekávat svobodu obsahu či tempa – jen částečně odlišné prostředí a přístup.
Samotné dítě, které by si takovou školu vybralo bez podpory rodičů, prakticky nemá možnosti ani prostředky, jak by se na ni zapsalo.
3. Osvěta, spojování a systémový tlak
Rodiny, které vnímají RVP jako nevhodné pro své dítě, často nacházejí oporu ve sdílení s dalšími rodiči – v komunitách, kruzích, nebo skrze občanské iniciativy.
Některé zakládají alternativní vzdělávací projekty, jiné se zapojují do veřejné diskuse, usilují o změnu legislativy nebo upozorňují na nesoulad rámce s výzvami doby.
Je to ale běh na dlouhou trať. Systém od nich neočekává zpětnou vazbu – očekává přizpůsobení. A tlak na změnu tak zůstává na bedrech těch, kteří už nyní řeší péči o dítě, domácnost, práci i složité životní okolnosti.
4. Existenciální volba
Některé rodiny se rozhodnou „zapadnout“, vzdát se odporu, zvolit nejmenší tření. Jiné volí emigraci nebo exil. Někteří hledají mezery v systému, jiní se rozhodnou čelit mu otevřeně.
Ale žádná z těchto cest není skutečnou volbou, pokud vzniká ze strachu, bez možnosti důstojné alternativy. A právě o to jde.
Otázky, která zůstávají
Jaká etika legitimizuje systém, který nenabízí dětem a rodinám možnost volby bez sankcí – ani v případě, kdy se vzdělávají odpovědně, hluboce a smysluplně jinak?
Jak dlouho ještě bude muset být integrita rodiče vykupována stresem, byrokracií nebo vnitřní emigrací či exilem?
Šestý článek této série článků „Má RVP vědecký základ a etické opodstatnění?“ se zaměří na konkrétní případy – hlasy rodin, které systém RVP odmítly a přesto v něm musejí existovat. Zatímco předchozí texty kladly otázky a rozebíraly systémové aspekty, článek 6 je postavený na osobních výpovědích a konkrétních příbězích rodičů. Jejich zkušenosti jsou začátkem důležité společenské konverzace.
Tady budou přibývat články
SÉRIE ČLÁNKŮ: Má nové RVP vědecký základ a etické opodstatnění? Realita povinného kurikula v ČR
Článek 1: RVP pod drobnohledem: Má vědecký základ a etické opodstatnění?
Článek 2: Pilíře RVP: důkazy, nebo ideologie a víra v autority?
Článek 3: Etika povinného kurikula: Co když stát neví, co je správné vzdělání?
Článek 4: RVP není pro nás, ale „ne“ není povoleno
Článek 6: Hlasy rodičů: Jaké to je žít s RVP, který jsme si nevybrali?
