Jsme lháři

Lžeme, abychom nezranili city ostatních, skryli skutky, abychom udělali dojem, abychom se vyhnuli důsledkům, ze strachu z konfliktů. Hrajeme sociální hry.

Lžeme všichni a možná víc, než si dokážeme připustit.

V oblasti výchovy a vzdělávání lžeme třeba tehdy, když si o sobě přejeme vyprávět příběh o pečujícím rodiči, když chceme dostát pseudozodpovědnosti vnucené normami institucí a jejich úřadů. Abychom nebyli souzeni jako zanedbávající rodiče, selhávající učitelé, nevzdělávající škola. A z mnoha dalších důvodů.

Mám pro tyto lži pochopení. Kdo by stál o ztrátu zaměstnání, uzavření školy, o odebrání dítěte do ústavní výchovy, o obvinění z poškozování dětí, o trestní stíhání nebo o ztrátu sebeobrazu?

Soucítím i s obavami těch, kteří si přejí zajistit bezpečí, a proto věří, že potřebují instituce, jejich normy a moc. Jen bych si přála, abychom spíše pracovali se strachy a nesli za své nejistoty zodpovědnost, než abychom dialog i práci na osobním rozvoji nahradili kontrolou, ovládáním a donucením ostatních.

Jsme lidé. Spojují nás univerzální lidské biologické, psychologické a sociální potřeby. O jejich naplnění či nenaplnění nás informují naše pocity, emoce. To všechno jsou stavy organismu, nikoli filosofické konstrukty.

Proto pro mě není v pořádku, když si jeden naplňuje potřeby na úkor druhého. Nelibuji si v současné situaci, kdy někteří jednotlivci nebo skupiny mají privilegium rozhodovat o možnostech naplňování potřeb ostatních bez jejich souhlasu. Proč? Protože diskriminace, útlak a donucení mohou působit trápení a bolest.

Nadto, děti nás při tom vidí. Pozorují nás také tehdy, když se jeden za druhého nedokážeme postavit, když ohýbáme hřbety pod vlivem útlaku a tvrdíme přitom, že to není tak hrozné a mohlo by být hůř. Sledují, když ze strachu raději vyloučíme z komunity toho, kdo otevřeně sdílí, že se trápí v důsledku mocenského přístupu, než abychom okřikli agresora: „Hej, přestaň, on to nechce a trápí se. Copak to nevidíš?“ Jednou to všechno mohou děti napodobit. Tak se pak nedivme, až se další generace otočí k lidstvu zády.

LHANÍ A NENAPLNĚNÁ POTŘEBA BEZPEČÍ

Jak to vidím, současné poznání nám umožňuje pochopit, že lhaní má důsledky. Ať už lžeme sobě či ostatním. V našich tělech, ve vztazích a ve společnosti se v důsledku lží děje fyzická i psychická práce.

Co když lži zabírají kapacitu, kterou bychom potřebovali k tomu, abychom odemkli náš potenciál? Co když jsme z předstírání a zapírání sebe sama nemocní?

Lež lidi mění. Ukazuje se, že čím častěji lžeme, tím více vůči lžím otupíme. Jsme schopni lhát častěji a přestat lži vnímat. Neznamená to však, že bez důsledků. Tělo nepřestane lež prožívat. Vyvíjí se pod vlivem lží. Jako naše vztahy a kultura lidí.

Jak to vnímáte vy? Myslíte, že lhaní může mít pro vás osobně a pro lidstvo důsledky? Napadá vás jaké?

ZDÁNÍ AUTENTICITY, INKLUZIVITY A SPÍŠE FORMÁLNÍ MEZIGENERAČNÍ DIALOG A SPOLUPRÁCE

Nemůžu se však ubránit dojmu, že máme tuze daleko k autentickému sdílení v bezpečném prostředí kultury, která je soucitná, laskavá, přijímající. Předaleko ke světu, který nesoudí, nevyvíjí tlak, nenárokuje si.

Stále si připadám jako dítě, které si hraje v blátě, zatímco je pozorováno mračícím se pánem v obleku, který věří, že ví lépe než já, co je pro mě dobré. Nechá mě proto raději umýt, obléknout do naškrobené školní uniformy, usadí mě do lavice, kde mi devět let bude vysvětlovat, co potřebuji.

Tuhle metaforu vnímám jako přiléhavou také v případě zřizovatelů škol. Pokud se mračící pán v obleku rozhodne, že potřebuje zachránit děti hrající si v blátě na půdě vaší školy, má moc „zachraňovat děti a pomáhat jim“.

DĚTSTVÍ JAKO PORUCHA DOSPĚLOSTI

Projevy dětství a dospívání nejsou patologie. Není třeba je odstraňovat a léčit. Vidím to tak, že cílem dětství není dospělost. Nebo dokonce dospělost v normě. Přála bych si pochopení pro děti i dospělé. Jsme hotoví lidé v každém okamžiku našich životů. Od početí po smrt. Dětství je projevem lidství. Stejně jako ostatní životní období ve vývoji člověka. Projevovat se jako dítě není nezdravé. Nejedná se o selhání, když dítě respektujete. Ani když uznáte a projevíte své vlastní humánní potřeby hravosti či autenticity. Dost možná je tomu právě naopak. Třeba nastal čas pro soulad mezi soudobým poznáním o člověku a jeho zdraví a tím, jaké činnosti jsou součástí lidské každodennosti.

Píšu tu o tom, protože ještě nejsme v cíli. Stále si lidé nemohou volně hrát a hraní je považováno za pauzu mezi učením či v práci. Převládá představa, že za duševní zdraví nesou zodpovědnost sociální sítě, PC hry, zanedbávající rodiče, internet. Nezpochybňuje se mocenský přístup vůči formálně nezletilým lidem.

Nezaznamenala jsem ve veřejném prostoru otázku, zda máme důkazy o tom, že nucená docházka a kurikulum odpovídají potřebám člověka.

Projevy dětí a psychické stavy mladých lidí i dospělých bývají spíše souzeny a odsuzovány, než přijímány jako přirozené lidské reakce na prostředí.

Proto v rámci Aliance děláme, co nám dává smysl. Tedy především pojmenováváme, co pro nás není v pořádku a klademe si otázky.

Jako například:

Jsou v současnosti legální způsoby výchovy a vzdělávání etické? Jsou humánní? Umožňují lidem vyvíjet se způsobem zohledňujícím lidské potřeby? Nebo spíš vývoji člověka a procesu učení účelně překáží? Měli bychom předstírat, že otroctví je v pořádku, pokud má někdo moc přitáhnout řetěz ještě víc, když veřejně promluvíme o tom, že otroctví není v pořádku? Jak jinak říct otrokáři, že není v pořádku přivazovat lidi k řetězu?

SUĎTE MĚ, PROSÍM!

Toužíte plnit očekávání ostatních? Být souzeni? Stávat se přijatelnými, poslušnými? Tajit, co vám dává smysl? Chystat „Poťemkinovy vesnice“ před školní inspekcí, abyste skryli vlastní způsob učení, své zájmy, záliby? Pomáhá vám to? Naplňuje vás to?

INFLACE PRAVDY A STRATEGIE PŘEŽITÍ

Historie je plná zpráv o lidech, kteří mlčeli, přizpůsobili se, hráli „Poťemkinovy vesnice“. Také o těch, kteří se otevřeně stavěli za pravdu, za své potřeby. Není to příjemné čtení.

Nevíme, kam naše strategie přežití povedou. Ale jedno vím. Že mi není dobře ve lži a nelebedím si v roli disidenta. Nepotřebuji žít underground. Potřebuji otevřeně mluvit a dělat, co mi dává smysl. Legitimně.

Možná máte privilegium a diskriminace se vás netýká. Možná jste bytost „v Zenu“ a věříte tomu, že máte nekonečné možnosti naplňování svých potřeb. Ať je to tak, že se vesmír spojí, když si řeknu či úplně jinak, já zatím věřím tomu, že dosud riskují všichni, protože vládne někdo jiný.

Někdo má privilegium a moc jednat svévolně, nepředvídatelně a na úkor ostatních. Mnohdy má k tomu navíc „dobré důvody“. Péči, ochranu, výchovu a vzdělávání.

Lhaní může mít krátkodobé výhody, ale, jak to vidím já, dlouhodobě může vést k negativním důsledkům pro jednotlivce i společnost. Může podkopávat důvěru, zhoršovat mezilidské vztahy a vytvářet psychickou i fyzickou zátěž. Jak bychom nemohli být ovlivněni naší schopností být autentičtí a věrní sami sobě?

Zatím především nevíme, jaký by byl svět, kdyby lidé nebyli vystaveni ponížení. Kdyby vyrůstali a žili v kultuře, která nesoudí, přijímá, a proto nepotřebuje lež pro zdánlivý pocit bezpečí.  

SCIENCE BEHIND

Vyprávění malých lží znecitlivuje náš mozek vůči souvisejícím negativním emocím a může nás povzbudit k tomu, abychom v budoucnu říkali větší lži, odhaluje  UCL. Neurověda poskytuje první empirický důkaz, že samoúčelné lži postupně eskalují, a odhaluje, jak se to děje v našem mozku.

Tým skenoval mozky dobrovolníků, když se účastnili úkolů, kde mohli lhát pro osobní zisk. Zjistili, že amygdala, část mozku spojená s emocemi, byla nejaktivnější, když lidé poprvé lhali kvůli osobnímu prospěchu. Reakce amygdaly na lhaní klesala s každou lží, zatímco velikost lží eskalovala. Podstatné je, že vědci zjistili, že větší poklesy aktivity amygdaly předpovídaly větší lži v budoucnosti.

Lži plodí lži. „Když lžeme pro osobní prospěch, naše amygdala produkuje negativní pocit, který omezuje míru, do jaké jsme připraveni lhát,“ vysvětluje doktorka Tali Sharot (UCL Experimental Psychology). A čím více lžeme, tím větší jsou naše lži. To může vést ke ‚skluzu‘, kde malé nečestné činy eskalují do významnějších lží.“

Eur J. Psychol, Vliv vyprávění lží na víru v pravdu, 2017 „Tento nyní slavný efekt se běžně nazývá jako efekt „inflace představivosti“, protože bylo prokázáno, že díky představě události se jejich víra v událost stává pravděpodobnější nebo se jejich víra v událost nafoukne. Od té doby další studie ukázaly, že představivost není jediným způsobem, jak zvýšit víru v kontrafaktuální události. Studie prokázaly inflační efekt vystavováním účastníků falešným informacím pomocí různých paradigmat, jako je parafráze (Sharman, Garry, & Beuke, 2004) a vysvětlení (Sharman, Manning, & Garry, 2005). Studie také ukázaly, že vymýšlení informací, nebo to, co výzkumníci nazývají „konfabulující“ informace, má za následek selhání paměti pro pravdu. V rámci studie Chrobak a Zaragoza (2008) byli účastníci požádáni, aby popsali celé fiktivní události, kterých nikdy nebyli svědky. Výsledky ukazují, že v průběhu času se u poloviny účastníků vyvinuly falešné vzpomínky na tyto fiktivní události.“

Podle studie „Science of Honesty“ prezentované na 120. výroční konferenci Americké psychologické asociace, může říkání pravdy ve chvíli, když jsou lidé v pokušení lhát, výrazně zlepšit duševní a fyzické zdraví člověka.